Když na něj vystoupíte, naskytne se vám pohled na půvabně zvlněné území porostlé již horskou a podhorskou vegetací. Kráčíte po stezkách, které se všelijak větví a křižují a kolem nich tráva tu dme se nad kolena a tam zase hromádky kamení lemují suchý remízek obrostlý vřesem a drobnými květy. Mezi nimi mají své cestičky národy mravenců. V prosluněném odpoledni se odevšad ozývá vrzání hmyzu a zpěv ptáků. Roztroušeně mezi tím se objevují křivolaké hlohy a jinde borovice nebo duby. Procházíte kolem skupin rozličného křoví, hlavně trnkových a růžových keřů a dostanete se až k jezírku v keřích ukrytému…

… a pokud vás zde zastihne soumrak, obrazy možných dávných dob se samy vkrádají do vašich představ. Jsou to roztodivné příběhy, kde moudrost, statečnost a láska naplňují srdce mužů a žen, kde divoká příroda svorně žije s rody a vesnicemi drsných lidí a kde víly a elfové sdílí s lidským rodem jeho osud. A kdo ví, snad jsou to právě oni, kdo vám ty příběhy při harfě vypravují.

Když jsme se ráno probudili, slunce se beze spěchu zvedalo mezi mraky na východě. Nad krajem se mu vstříc nesly zamyšlené tóny houslí, jako by vzpomínaly na dávné časy. Otík se snažil svým nástrojem zachytit náladu, která jej hned mocně zaplavovala, hned zase prchavě mizela. Nočním deštěm zrosená tráva studila a krajinou i myslí se líně táhla mokrá ospalost. Sbalili jsme vlhké přikrývky a před dalším pochodem se posilnili chlebem a jablkem. Lembas, cestovní chléb elfů jsme neměli. Znova před odchodem se rozezněly housle. A připojil jsem se a opakoval na svých skřipkách nápěv po Otíkovi. Tráva, stromy i keře byly zmáčené a po hmyzu nebylo vidu ani slechu. Jen občasné ptačí zavolání se přidávalo k rozplétající se melodii. Možná si Otík vzpomněl na vyprávění o lesních elfech a jejich hostinách a tanečních rejích a doplnil naši skromnou snídani alespoň bujnou muzikou. Tak jsme se s kopcem rozloučili. Po čase vyrukoval na zkoušce s již poněkud uzrálejším hudebním materiálem a vznikla skladba "Vladař".

(Zavzpomínal Jirka Vyšata)