aneb

Těžký život řidiče

Odjížděli jsme na koncert do Příbrami. Hrát jsme měli od devíti, tak jsem chtěl dorazit před osmou. Sraz byl u mě v pět. Jirka Vyšata měl být přichystaný v půl šesté doma, neb harfa je těžká a nedobře se nosí. Navíc ten den se zima rozhodla dohnat a předehnat všechno co ten rok zameškala. Od rána bez přestání hustě sněžilo a vítr foukal jak z ventilátoru, který si už snad brzo koupíme, aby nám v létě nebylo doma horko. Ale toho dne bysme ho nepotřebovali, fakt. Tak jsem čekal doma a vařil čaj. Když bylo půl, bylo nás půl. Tedy posádky auta. Opozdilec přišel za čtvrt hodiny a omlouval se, že venku je děsná sibiř a že tramvaje nejezdí. A skutečně. Vyjeli jsme k Jirkovi a zjistili, že přesto že pluhy jezdily v zhruba padesátimetrových rozestupech, na silnici se tvořila břečka, jazyky, ledovatka a různé jiné druhy nesjízdného povrchu, a to bylo prosím město! Začal jsem se obávat, že do osmi to nestihneme. Bylo šest a Jirka připravený nebyl. Právě si kuchtil něco menšího k večeři. Jako slušný hostitel nám chtěl taky nabídnout, řka, že čaj bude za chvíli. Řekl jsem mu také slušně, že jestli nebude do pěti minut dole, pojedeme bez něj. Po slušných, poctivých patnácti minutách konečně vylezl, naložil se i s harfou (má už na to takovej grif; předními dveřmi ji opatrně nasouká mezi přední sedačky, takže řidič, tedy já, za prvé nevidí doprava, za druhé se mi špatně řadí a za třetí bez přestání trnu, kdy harfa pří prudším brždění rozbije čelní sklo, nebo kdy praskne nějaká struna popřípadě se zbortí celá harfa).

Vyjeli jsme. Tedy spíš vyklouzali jsme. Jirkovým talbotem! Zjistil jsem, že letní, notně sjetý vzorek jeho pneumatik jaksi nedociluje požadovaných hodnot tření mezi pneumatikou a tím povrchem silnice, o němž jsem se již zmínil. zavolali jsme mobilem skupině č.2, že už vyjíždíme a pomalu jeli na Příbram. Kousek za Plzní Jirka pronáší nám již poměrně známou otázku: "Depa mám kličku na harfu?" Prošacovává se velmi důkladně a my se obáváme nejhoršího. "Já ji zapoměl doma", chytá se za hlavu. V té době bylo zapomínání ladicí kličky na harfu zcela pravidelnou lapálií kazdé naší cesty včetně návratů. Může za to Jirkova pověstná roztržitost (on taky jeden čas působil na katedře strojírenské technologie). Od té doby se to trošku zlepšilo, takže kličku zapomíná už jen na čtyřech z pěti cest. (Šest ze sedmi psychiatrů se domnívají, že to není smrtelné.) Vracíme se tedy a než opět vyrazíme, je skupina č.2 daleko před námi a my máme hodinu a půl zpoždění. Budeme rádi, když dorazíme do půl devátý, říkám si v duchu. Cesta byla ještě horší než jsme se obávali. Netroufal jsem si jet s plně naloženým autem větší rychlostí. I v padesáti km/h se při nešetrnějším použití brzdového pedálu měnil Talbotek v sáňky. Vyjet i menší kopeček se ukázalo jako značný problém. Bylo osum. Blanka na nás čekala kousek za nějakou vesnicí. Vypadala docela v pohodě.

- "Tak co?" Zeptal jsem se.

- "Dobrý, trochu to klouže."

Odpověděla. Se závistí jsem pohlédl na zimní pneumatiky a sympaticky, třemi zadky zatížený zadní náhon. Protože jsem neznal dobře cestu a ukazatele byly zaváté, nechal jsem jet Blančinu stopětku těsně před sebou a to se ukázalo pro nás osudným. Blížil se les a několikakilometrové táhlé stoupání. Jediná šance - pořádně to rozjet, napadlo mě. Nebezpečně jsme se začali přibližovat ke Škodovce. "Přidej, přidej!" křičel jsem nejdřív v duchu a pak už i nahlas. Nepřidala. A tak se stalo, že Blančino auto mizelo do dáli a my jsme jeli stále pomaleji a pomaleji. Když jsem trochu přidal, kola se beznadějně protáčela. Nevěřícně jsem sledoval ručičku teploměru. "Vaříme" zahlásil jsem. Ale to už jsme stejně stáli. Vypnul jsem motor. Kolem byl les, ticho, tma, sníh. Snědl jsem si jablko, a když motor vychladl, zkusil jsem se rozjet. Nic. Potřebujeme zatížit předek, mudroval jsem. Podařilo se mi přesvědčit kluky ze zadních sedaček, aby si mi sedli na přední haupnu. Pomalu jsem se rozjížděl a šlo to! Chlapci seskákali, a já vyjel asi kilometr kopce až nahoru. Bylo devět. Přijeli jsme do Příbrami v půl desátý, zjistili, že se vlastně zas tak moc nestalo, protože program má skluz a odehráli poměrně vydařený koncert. Já jsem ale celou dobu myslel na zpáteční cestu. Dojedem? Přežijem? Nezmrznem? Kupodivu byla zpáteční cesta snažší, než cesta tam. Pomalu přestávalo sněžit (asi v půli cesty začalo dokonce pršet a nemrzlo a tak vlastně začalo jaro) a podařilo se nám zavěsit se za protahovací vůz a tu nejhorší část jsme projeli takřka bez problémů. Krátce za půlkou jsme udělali čůrací zastávku. Asi pět kilometrů na to nás napadlo zavolat druhé skupině a zjistit, jak na tom jsou. Jirka hledá telefon po kapsách. Jirka hledá telefon v autě. Jirka znovu hledá telefon po kapsách. Marně. "Tak to je v prdeli" říká své první sprosté slovo v životě. (Nenbylo to tak docela první. Pozn. JV)

- "Nemohl jsi ho vytrousit, když si čůral?" Ptám se.

- "Je to možný, ale jeď dál." Rezignovaně šeptne Jirka. Ale mě už teď jen tak něco nerozhází. Otáčím vůz a volám: "Když ho najdeme, mám u tebe pivo!" Mineme se s Blankou, která nevěří vlastním očím. V krátkosti jí vše vysvětluji. Směje se. Přijíždíme na inkriminované místo a hledáme. Po dvaceti minutách hledání Jirka znovu zuřivě prohledává auto, pak se zase vrhá do sněhu v příkopu, prohmatává a rozhrabuje sníh, zkouším mu zazvonit ze svýho telefonu, všechno marno. Najednou se Jirka znovu shýbá a vítězoslavně zvedá telefon nad hlavu. "Mám ho" Byl v závěji a jenom slabounce prosvítalo vločkami jeho blikání. Nakonec jsme šťastně dojeli a příští den se sešli v hospodě. A o to pivo jsem si nakonec musel říct sám.

zavzpomínal J.O.Macháček