Jeden odjezd na vystoupení. Jirka Vyšata má mnoho dobrých vlastností a ovšemže má několik takových, o kterých by se dalo říct, že příliš dobré nejsou. Jedna z nich se obzvláště projevuje a nejvíc vadí, když se třeba někam jede, trochu se spěchá a jeden si nemůže dovolit žádná zdržení. Říkejme ji třeba roztržitost. Měli jsme jet na víkend k Tondovi Mužíkovi do Hostouně a v neděli potom hrát celý den na pouti v Poběžovicích, což je asi sedm kilometrů od Hostouně.

„Přijedeme pro tebe mezi desátou a jedenáctou, tak buď připravenej. A ne že na tebe budeme zase čekat!"

Řekl jsem Jirkovi Vyšatovi, kterému důvěrně říkáme Antonín. Přijeli jsme za pět minut jedenáct. Zazvonil jsem a za malou chvilku Jirka vyběhl. Byl v klobouku, bos,bez košile i pro něj tolik typického bílého nátělníku. Kalhoty naštěstí měl a harfu nesl v náručí. Nevěřícně jsme na něj zírali.

„To si sebou nic nebereš?“

„A co jako?“

„Třeba…, kartáček na zuby, boty…“

„Na co? Vždyť je teplo.“

„Může začít pršet.“

„Hmm, ten kartáček by byl asi pasentní,“ řekl po chvíli zamyšlení a já jsem se pousmál, neboť jsem nepředpokládal (nechci Antonínovi křivdit), že by kartáček na zuby patřil mezi jeho oblíbené nástroje. (Tam to podle mě jednoznačně vyhrávají nástroje hudební.) Antonín zasunul harfu do auta a odebral se mátožně zpátky do domu. Po chvíli se vyklonil z okna svého bytu v pátém patře a optal se, jestli bude potřebovat spacák. S údivem jsme přitakali, protože do Hostouně jsme jeli již poněkolikáté a vždy jsme tam spali ve spacácích, což všichni vědí. K našemu velkému překvapení vyletěl spacák spolu s botami a sáčkem z okna, proletěl pět pater a s žuchnutím dopadl na vzrostlý keř vedle vchodu, kolem kterého před malým okamžikem procházel starší chodec. Keřík už asi nebude nikdy vypadat jako předtím a chodec měl štěstí, že byl pravděpodobně nahluchlý, protože se ani neotočil a klidně pokračoval dál.

„O co, že to tam zapomene.“

Řekl nevzrušeně Honzík. Trvalo naprosto nepochopitelných deset minut než se Antonín opět objevil před barákem, v ruce držel kartáček na zuby a zjevně zamyšlen, minul bez povšimnutí svoje věci pod keřem, nasedl do auta, zabouchl mocně dvířka a řekl, že můžeme jet.

„A ty věci, co sis vyhodil z okna, tam jako necháš?“

Zeptala se Míša. Antonín se zasmál, s jakousi mimoběžnou poznámkou si pro ně došel a my jsme mohli konečně vyjet.