Na přelomu července a srpna 2001 jsme byli ve Francii v kraji Bordeaux. Ona má Neige sestru Geraldine a ta zase měla svatbu a my jsme tam byli hrát. Před odjezdem jsem si to všelijak představoval. Jak asi vypadá svatba v Bordeaux, jak víno teče proudem a tak podobně. My, "kelti" sice raději pivo, ale pro tentokrát rád udělám výjimku. Jeli jsme tam různými způsoby. Evička se svým chlapcem jeli asi o čtrnáct dní dříve a pojali to v podstatě jako snoubeneckou cestu. Já jsem byl v hlavní posádce s Otíkem, Jeremym a jejich polovičkami, která jela autem. Z půjčovny! Oni se jaksi báli jet mým autem. A přitom mu skoro nic nejni. Jenom z levýho zadního kola se v zatáčkách ozejvá divný huhlání, blikat si musí řidič sám, jelikož nejde přerušovač a řadicí páka jde mimo hřeben. Ale to je spíš výhoda, že se může řadit i šikmo. No a další drobný závady jsou už jen prkotiny. Teď mám dokonce NOVÝ žárovičky v blinkrech - moderní oranžový, protože původně oranžový plexisklo už má vybledlou barvu. Ostatní jeli autobusem čtyřiadvacetihodinovou štreku.

Svatba byla v sobotu, tak jsme vyrazili raději už ve středu odpoledne, abychom měli rezervu. Já jsem navíc počítal s tím, že budu mít nějaký čas na řešení problémů s harfou. Například, že něco nebude fungovat a budu to muset nějak opravit a každopádně, že si budu muset zvykat na jinou rozteč strun. Svou brnkačku jsem totiž nechal samotnou doma a Neige sehnala jednu na půjčení v Bordeaux. Pro jistotu jsem si ale vzal a kupodivu tentokrát nezapomněl dvě ladicí kličky s různou velikostí čtyřhranů. Možnost dřívějšího dojezdu na místo jsem tedy jen uvítal a pak celou cestu všechny honil stále kupředu. Německem jsme po dálnicích dojeli krátce po půlnocí až téměř k francouzským hranicím. Otík jel stodvacet po německejch dálnicích, kde není žádné omezení. Felicia z půjčovny byl kombík, vzadu pořádně napěchovanej zavazadlama a strašně plaval ve vyšší rychlosti. Obával jsem se, že tímhle tempem tam pojedeme tři dny a ta obava se mi nakonec vyplnila. Přespali jsme pod nějakejma stromama. Asi to byla něčí zahrada. Druhej den jsme projížděli Francií a měli spoustu zbytečnejch zastávek. Aspoň mně se to tak zdálo. Odpoledne jsme se zdržovali cachtáním v koupališti v podstatě podobnému Boleváku u Plzně. Musím se přiznat, že na tom koupališti jsem nakonec nejvíc zdržoval já. Vůbec jsem totiž ve Francii nechtěl lézt do vody a tak jsem samozřejmě nebral plavky. Když jsem se konečně odhodlal ponořit do vody v trenkách, museli jsme čekat, než alespoň trochu oschnu. Přespali jsme v kempu asi třista kilometrů před cílem, takže už byla reálná naděje, že příští den dorazíme na místo. Ráno jsem se vzbudil první a v půl devátý začal hrát na housle.

- "You fucking pocket bastard!!!"

Řval na mě rozespalý Jeremy přibližne v době, kdy ve škodovce chodím na oběd a vysvětlil, že celý tábor ještě spí. A opravdu. Tam jsem se poprvé setkal s tím, co znamená, když francouz řekne "ráno". Cestou jsme ještě navštívili jedno historické město. Po několika hodinách procházky jsme byli neodolatelně vábeni zvukem dud, až jsme byli přivábeni k nemocnici s hospicem. Galicijský folklórní soubor tam hrál a tančil pro pacienty. Představení se konalo v přízemní místnosti a tak jsme je skoro celé shlédli. Další zastávku jsme učinili u skalního města. Na straně pískovcové skály se podélně táhla římsa krytá převisem. Vlastně to vypadalo jako by do skály někdo vyryl rýhu širokou asi dva metry a hlubokou i přes deset metrů. V té rýze bylo vybudováno město od dob starověku a vydrželo až do osmnáctého století. Cena vstupenky byla pro české turisty dosažitelná jen za cenu nejvyšších uskromnění a tak jsme jen pobloumali kolem, pořídili několik fotek a odjeli. Odpoledne jsme se už motali v okolí bydliště Neige v Saint-Avit-Riviére. Otík tam byl už před dvěma roky a když jsme jeli kolem pozoruhodného kostelíku, táhla ho keltská intuice do kopečka. Jenže on ji neposlechl.

- "Tohle přece nemůže bejt ono."

Usoudil a otočil auto. Jeremy posbíral zbytky své Francouzštiny a vyptával se v chalupách roztroušených po krajině. Přijeli jsme ke statku. Odtud vyběhl kapesní pejsek a zuřivě dorážel na naše auto.

- "H a f ! H a f ! H a f ! H a f ! H a f !"

Chtěli jsme se tam otočit a najednou jsme uviděli stoly na zahradě prostřené jako na svatbu. Kapesní pejsek zaběhl do domu a vzápětí se vrátil v doprovodu psí obludy, která na nás řvala:

- "Blaf, Blaf!!"

Jeremy poznal, že to není ten správný statek a tak jsme jeli pryč. Jeremy ještě stáhl okýnko a odpověděl obludě:

- " M I A U ! ! "

Pak jsme potkali hospodu. Od hostinského se Jeremy dozvěděl, že máme jet za kostelíkem do kopečka. S poťouchlým úsměvem šenkýř dodal, že okolo baráku jsou pravěcí ještěři. Bylo na něm vidět, že si myslí svoje. Na cestě do kopečka jsme potkali nakladač se kterým překládala houževnatá žena ve více než důchodovém věku asi dvoumetrový polena. Kdyby chěla, mohla nás tou rukou šoupnout za sebe. Ona nám ale radši uhnula. Na kopečku stálo stavení několika budov v různém stádiu rozpadu. To bylo bydliště Neige. Jeden dům měl již z dálky vidět krásný krb, který kdysi byl uvnitř. Teď už ale žádné "uvnitř" ve vztahu k tomu domu nebylo. Prehistorická zvířata jsme vlastně videli jen dvě. Hned u cesty byl malý brontosaurusík ne vyšší než chlap a dlouhý jako osobní automobil. Kus dál ale bylo jakési zvíře z ocelových trubek, polystirenu a laminátu ve velikosti nákladního auta. Snad to byla zakázka pro filmaře. Okolo budov a maket byly různé zídky, trávník, stoly z desek na kozách a dřeviny většinou okrasné. A taky tam byl bazén. Ne nafukovací ale pořádný zděný.

Neige nás přivítala a představila nás otci a pak postupně všem sourozencům. Francouzi se LÍBAJÍ! První den se mi podařilo uspokojit je s podaním ruky. Pozdravili jsme se i s ostatními posádkami naší výpravy, které už tam byly. Sháněl jsem se po harfě, vždyť jsem se na ni těšil tři dny. Neige slíbila, že do večera dorazí. Odpoledne jsme pak trávili většinou v bazénu s výjimkou mne, neboť jsem neustále odbíhal pozorovat cestu, kdykoli jsem uslyšel zvuk motoru. A přijížděly další návštěvy. A některé zase odjížděly. Měli jsme obavy, že budeme na obtíž, ale Neige nám vysvětlila, že jsou běžně zvyklí asi tak na čtyřicet hostí. Ten den a pak další nás tam ale bylo asi sto čtyřicet. Celý dlouhý večer jsme trávili jídlem. Nebylo to takové spořádané jídlo, jaké známe u nás. Pěkně to do sebe nasoukat a jít. Bylo to takové zobání a usrkávání prokládané klábosením. Celou dobu někdo nosil na stůl. Napřed rejži, když jsme ji snědli, tak přinesli maso, pak sýry, a pak zeleninu a ovoce a moučník a potom ochutnávku zase nějakých lahůdek a tak dokola. Já jsem si přitom skvěle pohovořil s jedním belgičanem. Vlastně to byl asi vlám. Dalo se s ním mluvit úplně o čemkoli. Skvělej byl hlavně na historii a umění, ale to zase já nedokážu tak posoudit. Jenom neuměl česky. Zato uměl snad všechny ostatní jazyky. Pár hodin po půlnoci začala všeobecná diskuse váznout. Už bylo jasné že harfu nepřivezou. Neige tedy slib přeložila na "RÁNO", rozuměj francouzské ráno, kdy je slunce v nejvyšším bodě na obloze. Tehdy jsem to ale ještě takhle nechápal.

Konečně jsme se uložili k spánku. Bylo to sice ve stanu, ale už ne improvizovaně v kempu, kde víte, že vás ještě čeká cesta, kde, když potřebujete něco vytáhnout z tašky, zaručeně je na dně kufru auta a podobně. Celý kopec ztichnul a do toho ticha se zdálky začalo ozývat hřmění. Během krátké doby zesílilo a celty stanů nám prozařovaly křižující blesky. Hlavně abychom nebyli na kopci! Říkal jsem si v duchu ironicky. Poryvy deště nám šlehaly do stanů jako když někdo zběsile mává zahradní hadicí. Bordeaux nás přivítalo bouří. Ta musela být náramně romantická pro ty šťastlivce, co spali uvnitř budov, které ještě měly nějaké "uvnitř". My ostatní jsme se zatím třásli strachy na louce pod stany. Blesky bily do země pár metrů od nás. Snažil jsem se usnout. Po hodině kdy jsme byli svědky rvačky Dia s Poseidonem, bouřka začala utichat a odplouvala dál do vnitrozemí. Přežili jsme to a byla naděje, že konečně usneme. Mně se to ale podařilo až v průběhu další bouřky, neboť po první se k nám hnala nová. Když jsem se probudil, svítalo. A blížila se další bouřka. Ani nevím, kolik jsem jich zaspal.

Když přešla poslední bouřka, všichni češi už byli vzhůru. Připravovali jsme se na snídani a odstraňovali následky nočního běsnění živlů. Abych si ukrátil dobu čekání na harfu, nabídl jsem se k pomoci přípravy na svatbu. Na palouk mezi dva jalovce jsme přestěhovali kamennou římsu, která tam měla sloužit jako oltář nebo snad obětiště. Potom jsem bedlivě pozoroval silnici a občas kontroloval chemický proces odehrávající se v kotli nad ohněm.

- "Hádej, co to je."

Vyzvala mě Neige. Nakoukl jsem do nádoby, zavětřil a celkem s jistotou tipnul divočinu. Neige se mou odpověď pokusila přeložit do francouzštiny. Tatínek ale zavrtěl hlavou. Tedy jsem ještě zkusil skopový a musel vysvětlit, že tím myslím ovčí nebo kozí. Odpověď nebyla správná a tak jsem podle velikosti hrudníku a hnátů odhadl alespoň výšku zvířete, která se přibližně rovnala velikosti obou kolem pobíhajících vzrostlých psů. Tatínek přisvědčil a prozradil, že v kotli je jelen. Prý tatínkovi vběhl pod auto. Ještě je vytlačena jeho silueta na předku rodinné dodávky. Pak jsem musel Neige vysvětlit, že divočina v češtině není divočák, jak si prve mylně myslila, ale každé zvíře žijící divoce ve volné přírodě. Poledne svatebního dne se blížilo, ale nikde ani známka neklidu a spěchu. Zase se vytvářely skupinky diskutérů a vítali se noví příchozí. Já jsem pokaždé nenápadně přicupital poblíž auta a snažil se tam zahlédnout netrpělivě očekávaný nástroj. Tím netrpělivěji, že se už blížila doba hraní a já ještě nevěděl, jaké problémy s harfou budu řešit. Najednou přijela dodávka a já věděl, že to musí bejt ona. Vystoupila pohledná ženská a protože momentálně na dvoře nikdo nebyl, začala komunikovat se mnou. V podstatě hned uhádla, že jsem z Poitínu, začala na mě mluvit slovensky. Nadšeně jsem se k ní hrnul a ona mě zlíbala. Budiž! Jsem chlap a kvůli harfě musím něco vydržet. Otevřela nákladní prostor vozu a začala vyndavat chlebíčky, jednohubky, ovoce, lahve a podobné věci. Hudební nástroj ve voze však žádný nebyl. Zanedlouho na to ale přeci dorazilo auto s harfou. S pomocí bratra Neige jsem ji z vozu vytáhl a zjistil, že je v bezvadném stavu a že je naladěná. Byla k ní i ladicí klička a to bylo dobře, protože ani jedna z těch mejch nešla na ten čtyřhran kolíků. To už byla doba, které ve střední evropě říkáme "krátce po poledni".

Někteří dosnídali, já se utrhl od nástroje a pomalu jsme se chystali k pozoruhodnému kostelíku. Geraldina se ustrojila do bílých svatebních šatů a stala se královnou lilií. Neige ovšem oblékla šaty ohnivě rudé. Stojíce vedle sebe sobě podobné a přece odlišné vytvořily působivý obraz. Shodli jsme se na tom, že i ty barvy vystihují jejich založení. Geraldina v nás vytvořila dojem víly svým tichým, zasněným klidem. Neige je naopak plná ohně. Společně s třetí sestrou by se mohly označit za víly květin, ohňů a vod. Najednou nastal ukrutný shon a během pár minut se louka, kde parkovalo několik desítek aut, vyprázdnila. V rycholsti a zmatku jsme se nahrnuli do obřadní síně v sousedství kostela. Přišel starosta a řekl svůj proslov. Atmosféra byla volná neškrobená přirozená a pohodová. Děti volně pobíhaly po místnosti a zdálo se, civilní obřad tam měl význam snad jen pro toho úředníka. Po několika minutách měli novomanželé tu formalitu za sebou. Když skončila oficiální část svatby, přesunuli jsme se zpět na kopec a tam pokračovala neoficiální část obřadu. Svatebčané se seřadili před kamennou římsou pokrytou ubrusem s keltskými ornamenty a obloženou obřadními rekvizitami a tajemnými symboly. Na ubrusu bylo rozloženo několik svícnů, dýka a jakási pyramida. Tváře svatebčanů nesmírně zvážněly a za nejvelebnějších zvuků, jaké byl Poitín schopen vyvinout, přistoupili k oltáři novomanželé, jejich otcové a jakýsi stýc, který obřad vedl. Strýc deklamoval řeč ve francouzštině a v jazyku Vlámů a Holanďanů. Robin, tak se jmenoval ženich, byl totiž Vlám. Otcové pronášeli všelijaká prohlášení a doprovázeli je symbolickýmí úkony, které naznačovaly předávání čehosi dalším generacím. Dosud volně pobíhající psi se najednou drželi stranou tušíce, že by mohli být použiti při obětování. Ženich však naštěstí pro ně jen dýku převzal, pozvedl do výše a s výrazem nejvyšší zodpovědnosti ve tváři pronášel přísahy. Potom si vzájemně dlouhými větami s nevěstou něco slibovali. Nakonec otcové zapálili svíce na jednom svícnu a Robin se snažil pomocí jedné volné svíce přenést oheň na jiný svícen. Přitom stále pronášel vážná slova. Na kopci neuděláš bezvětří a tak se stalo, že volná svíce ne a ne chytnout a když už chytla, zhasla dřív, než se podařilo zapálit nový svícen. Nakonec zhasly všechny svíce na mateřském či spíše otcovském svícnu a kdyby nebylo tajně ukrytého zapalovače v ruce pohotového strýce, nepodařilo by se obřad dokončit. Po tomto dramatickém představení začala hostina. Jelen zavoněl svou výraznou vůní nerušen žádným kořením. Zjistili jsme, že vlasntně nemáme hlad a tak jsme ze zdrvořilosti ochutnali trochu masa a pak začali hrát k hostině. Cítil jsem se sklesle. Nejsem příznivcem mystických rituálů a přepadal mě pocit, že jsem se dostal někam, kam jsem se dostat neměl. Hlavou se mi honila vidina jelena štvaného po pasekách dodávkou, aby bylo prastarým zvykům učiněno zadost.

Po asi dvou hodinách rautu jsme opět my muzikanti spěšně naskákali do automobilů a vydali se do městečka vzdáleného asi půl hodiny jízdy autem francouzským stylem, takže asi tak padesát nebo šedesát kilometrů po okresních cestičkách. Když Otík potom řekl Neige, že jezdí jako blázen, usmála se roztomile a řekla, že je tak trochu Španělka. Ona má opravdu nějaké předky někde v Galícii. Ten francouzský styl jízdy ale zaslouží podrobnější popis. Po překonání německofrancouzských hranic Otíka překvapilo, že francouzi zásadně neblikají. Ani při předjíždění ani při odbočování nebo zařazování do pruhu. Jak taky, když směrové ukazatele jsou až za křižovatkou a to je člověk rád, že stihne odbočit, natož aby se staral o blinkry. Některé silnice na jihu Francie lemují davy bubáků. Jsou to figurální cedule velikosti člověka, nejčastěji dospělého. Jsou natřené na černo a na hlavě mají červenou barvou namalovaný potůček krve. Spolu s nimi je silnice rozdělena na asi pětikilometrové úseky označené cedulemi, které uváděly, kolik desítek lidí v daném úseku zahynulo. Tento depresivní průvod je kolem silnic postaven zřejmě kvůli tak trochu Španělům. Ve vypjatých situacích kolem svatby měla Neige plné ruce práce s překladáním a zařizováním pro všechny české posádky. Žel tento hektický způsob organizování se k jistému rozčarování všech a psychickému vypětí a pocitu nepochopení na straně Neige přenesl i do dalších dnů.

V městečku mělo v restauraci proběhnout vyvrcholení svatební hostiny. Poitín jel napřed, aby bylo možno kapelu v klidu nazvučit. Restaurace měla sál s pódiem. Zvukař uměl anglicky, výborně se s námi domluvil a luxusně nás nazvučil. Ještě než se sjeli svatebčané dostali jsme skvělou večeři skládající se opět z několika chodů. Mysím, že naše nedělní jídlo, které mívá polévku, hlavní chod a někdy moučník je pouhou napodobeninou toho, jak se stoluje ve Francii. Než jsme to všechno dojedli a dopili, začala v sále organizovaná zábava opět spojena s hostinou. Různé skupinky příbuzných a známých mladého manželského páru měly pro novomanžely připravena všelijaká překvapení. Zaznělo několik básní z úst strýce se zapalovačem, proběhly scénky, hry a soutěže. Do toho jsme občas nastoupili my a francouzi se často přidávali k bretaňským písním, které zpívala Neige. Prodali jsme přes třicet cédéček a to byl větší počet než počet aut příbuzných a známých zaparkovaných před restraurací.

Na hostině se také objevilo několik nečekaných návštěvníků. Vystoupení Poitínu se zúčastnil Jimmy ze Skotska. Zazpíval s námi několik písní. Byl nápadný svou zrzavou kšticí károvaným baretem špatnou angličtinou a venkovsky drsným vystupováním. Svým rázovitým projevem vytvořil na tvářích hostů zprvu překvapený rozpačitý výraz ale nakonec i pobavený úsměv. Když si na závěr sundal ten svůj baret, zmizely i zrzavé vlasy a z Jimmyho se vyklubal Jeremy. Jimmy se nám moc hodil. Mohli jsme na něj svádět všechny naše nedostatky. Zpočátku jsme Jimmyho spojovali spíše s Jeremym, třeba když se hlouběji zahleděl na dno sklenice, že mu z toho až zčervenaly oči a nos, ale brzy jsme zjistili, že kažý z nás má v sobě nějakého Jimmyho. Ten večer také dorazila skupinka přátel našich přátel a příznivců. Radostně se s námi přivítali a bez rozpaků usedli k našemu stolu. S jistými obavami jsem četl tváře našich hostitelů. Nevyčetl jsem však nic a tak jsem se zase uklidnil. Skupinka příznivců s námi strávila ještě několik dalších dnů.

Příští den po svatbě jsme jen tak lenošili. Koupali jsme se v bazénu, loučili se s odjíždějícími svatebčany a zase klábosili při jídle. Jelen byl dnes o něco uleželejší než včera. Vypili jsme asi pět litrů vína a kdyby nám to nebylo blbý, jistě bychom zvládli i víc. Další dny jsme vykonali řadu výletů. Navštívili jsme město Bordeaux, kde Neige pracuje a má byt. V městě Bordeaux jsme byli celkem dvakrát. Poprvé na prohlídce města. Procházel jsem ulicemi a trochu jsem zabloudil. Když jsem se rozhlížel s turisticky přitroublým výrazem v obličeji, přistoupila ke mně paní zahalená v šátcích a začala mi nabízet nějakou brožurku. Vysvětlil jsem jí posuňky, že neumím francouzsky a že i kdybych uměl, stejně to nebudu číst. S tím se sice spokojila, ale zaprosila zkroušeně, že by ráda dostala alespoň pár franků na polívku. Zalovil jsem v peněžence a vytáhl desetifrank. Žebrákům u nás v Plzni zpravidla nedávám tak vysokou částku, totiž přes padesát korun. Žena vzala minci a začala kategoricky poukazovat na nedostatečnost získané částky a píchala prstem do brožurky na údaj "20F". Byl jsem tak zmatenej, že jsem vylovil ještě jeden desetifrank a rozloučili jsme se. Uvědomil jsem si pak, že její životní úroveň je dost možná vyšší než moje.

Zpátky do Saint-Avit-Riviére jsme jeli druhý den. Cestou jsme se ještě měli zastavit u moře. První se hnala Neige v peugeotu se členy kapely, kteří přijeli autobusem, za ní naše posádka a pak auto našich přátel. Neige byla otrávená, že Otík se jí s tou vypůjčenou plovoucí "felinou" nedokáže udržet, ale tempo nezvolnila. Bylo horko. Měli jsme žízeň. Otík s vytřeštěnýma očima pronásledoval "pežota", který se střídavě ztrácel a objevoval mezi auty kdesi vpředu. V autě se smutně ozývala písnička:

- "Happy bithday to me, happy birtday to me..."

Jeremy si tiše pobrukoval a my si uvědomili, že je mu ten den šestatřicet let. Blanka, jeho žena, začala usilovně přemýšlet. Dojeli jsme na pláž atlantiku, abychom tam francouzům ukázali svá bílá těla. Voda byla slaná, až nás pálily všechny póry. Nadnášela i hubeňoury, jako jsem já, že jsem se opravdu nemusel ani hnout. Taky jsem tam stavěl hrady, abych nemusel mlsně civět na holky, co si sundaly horní díl plavek. Blanka našla v oceánu svíticí hodinky a rozsvítily se jí i oči, že má konečně něco pro Jeremyho. Pak nás Neige zavedla na dunu. Je to největší duna, ale já nevím, jestli je největší v rámci Francie, Evropy, nebo celého světa. Skupinka našich přátel byla dunou zcela fascinována. Metali po ní kozelce dolů a lezli zpátky nahoru, bořili se a zasypávali se pískem a vůbec si to užívali. Počkali jsme tam na západ slunce. Když se slunce dotklo hladiny oceánu, překvapilo nás, že voda nezačala vřít, bublat a prskat. Slunce se do ní lehce nořilo a za asi deset minut ho zcela pohltila. Ten div s námi pozorovaly desítky turistů na dekách a karimatkách. Prý je to tam takhle každej den. Stále jsem čekal, kdy se ukáže, že slovan všude brarty má a právě na duně se mi to splnilo, když jsme odkudsi zaslechli ruštinu. Po západu slunce jsme si ještě chvíli vychutnávali vítr a písek, rozhlíželi jsme se po moři na západě a po lesích na východě a nakonec jsme se vydali na zpáteční cestu. Trochu jsem se zdržel pozorováním rádiem řízeného kluzáku, se kterým na duně svahoval německý turista. Tak se stalo, ze všichni už byli dole pod dunou a já teprve sbíhal. Domluvili se na překvapení a tak zatímco jsem běžel bos jen v trenýrkách a nad hlavou držel vlající karimatku, aby se necourala po písku, oni dole poklekli směrem k duně a když jsem se na obzoru objevil, začali se mocně klanět a volat: "Óóm, óóóm!"

Pak následovaly výlety po hradech a do lesa. V lese jsme se byli podívat na památný strom starý devět set let. Pět lidí ho objalo, ale museli se dost natahovat. Samozřejmě, že jsem měl chuť na něj vylézt a snad by se mi to i bylo podařilo, ale všeobecný spěch a některé narážky mě těsně pod korunou přiměly seskočit. Také jsme viděli nějaké hrady. Já teda byl na jediném s výstavou zbraní a dobývacích strojů. Naposledy nás naši přátelé provázeli na ochutnávku vína, kam nás pozvala ta sympatická paní, co mě tolik líbala. Přijeli jsme k jejímu zámku a ona spolu s Neige připravila hostinu. Po hostině nás požádala o krátkou brigádu. Měli jsme na vinici z východní a ze severní strany keřů otrhat lístečky, které by stínily hroznům. Trochu jsme byli překvapeni ale nakonec jsme práci měli asi za půl hodinky hotovu. Docela nás to chytlo a někteří si rovnou domluvili brigádu. Byl bych si taky rád vysloužil několik lahví Chateau Lamarche v příjemném prostředí, ale nemám už žádnou dovolenou. Koupil jsem si tedy dvě na ochutnávce, která se konala i s odborným výkladem po brigádě ve sklepích zámku. Až tedy budete pít Chateau Lamarche ročník dva tisíce jedna, vzpomeňte, že Poitín na něm má také svůj podíl.

Podruhé jsme ve městě Bordeaux byli v rámci našich příležitostných vystoupení. Neige má ve městě byt. V něm jsme měli po příjezdu do města odpočinek před hraním. Když jsme konečně vycházeli z bytu, všimla si Neige, že má Tonda Mužík manšestráky. Polila ji hrůza, vysvětlila nám, že jedeme hrát do nejluxusnější restaurace v celém Bordeuax, kde se schází nejvyšší smetánka a přiměla Tondu, aby si vzal nějaké černé kalhoty. Potom jsme asi dvacet minut jezdili městem, různě jsme se navzájem ztráceli, až jsme dojeli k řece. Po nábřeží jsme jeli kolem skladů a překladišť. Vypadalo to tam, jako v detektivkách ty místa, kde si gangy předávají drogy, zlato, zbraně a jiné potřeby toho druhu. Konečně jsme dojeli k plechové ohradě. Tam se "Nežino" auto zastavilo. Zaparkovali jsme vedle a začali se rozhlížet po tom vznešeném hotelu. Měl být v ohradě. Vlevo za vraty stál na špalkách rozmlácený fiat a napravo byla kůlna a oprýskaný zahradní domek. Všechno pokryté prachem a špínou. Před námi byl park až k řece a mezi stromy plastové stolky se židlemi. Řeka tekla sem a tam podle přílivu a odlivu. Otočili jsme se a viděli, že to co jsme dříve považovali za kůlnu, je kryté pódium a zahradní domek se ukázal jako restaurace. Otřeli jsme jeden stolek a usedli na židle. Dostali jsme každý jedno pivo. Na nebi se zatahovalo a spadlo několik kapek. Neige si něco povídala s majitelem restaurace a se zvukařem. Zvukař váhal, jestli nazvučit venku, nebo uvnitř, když se možná blížil déšť. Nakonec začal stavět aparaturu venku. My jsme si tam tedy nanosili nástroje. Zvukař dostavěl aparaturu, strhnul se liják a všechno jsme to stěhovali dovnitř. Když bylo nazvučeno, dostali jsme večeři. Jestli bylo na restauraci a na stolečkách semtam trochu prachu, pak jídlo bylo opět dokonalé. Po jídle jsme se odkutáleli na pódium a začali hrát. To už zase dostávali menu hosté. Nezdálo se mi, že by ti lidé v džínách a mikinách široce se lokty opírající o improvizované stolečky tvořili nejvyšší společenskou vrstu jihozápadní Francie. Hráli jsme jim k jídlu a opět ověřili starou zkušenost, že hraní při hostině stojí za starou belu. A poznal jsem to i z druhé strany. Jednou nedávno jsem šel na vystoupeni kapely hrající irský folk a přepadl mě tam hlad. Protože se to konalo na dvorku restaurace, dopřál jsem si jídlo a zjistil, že se sice poslouchá dobře, ale hlavní zájem byl přede mnou na talíři. V Bordeaux jsme tedy pouštěli své zvuky na jedlíky takřka bez ohlasu. Dokonce ani Jimmyho zrzavou palici nikdo nezaznamenal. Nějaký ohlas vlastně byl. Majitel podniku byl spokojený a vyjádřil spokojenost i jistým počtem franků a jedna paní si koupila cédéčko.

V Bordeaux je přímo v ulici, kde bydlí Neige, irish pub. Před cestou do Francie jsme o něm slyšeli a doufali, že si tam taky zahrajeme. Dověděli jsme se ale, že v něm právě ten týden hraje kapela z Irska. Ten podnik mě ale lákal a tak jsme tam ještě s Tondou ve svátečních kalhotách vyrazili rovnou po návratu ze supernóbl restaurace. Bylo pár minut před zavíračkou, ale ještě nám nalili. Zkusil jsem navázat kontakt s balícimi muzikanty. Když zjistili, že jsme kelti z Čech, nadšeně se s námi dali do živého hovoru. Téměř v mžiku jsme tam získali nové přátele. Ptali se, zda neznáme René Starhona z Dún an Dorasu a my přisvědčili. Tak ho máme pozdravovat. Na oplátku nám odpovídali na naše dotazy po Scottovi, Irovi, který také hrál se zmíněnou kapelou. Znova vytáhli nástroje a půjčovali nám je a začali zase hrát. Hostinský dal najevo, že už by přece jen rád šel do kanafasu a tak toho zase nechali. Nakonec jsme si vyměnili kontakty a zavázali se pozdravy nepřítomným známým a šli spát.

- "Vztávejte! My musíme moc spěchat!"

Probudila nás ráno Neige a rázně šťouchla nohou do Otíka ve spacáku. Bylo to opravdu ráno, asi tak osm hodin. Už jsme si pěkně zvykli na ten francouzský biorytmus. My jsme vlastně nikdy pořádně nevěděli, co se kdy bude dít. Neige nám vždycky řekla: "Musíte jet za mnou," protože vysvětlování by prý bylo "hrozně složitý". Na zpáteční cestě předjela dvojici aut a na nás už vyšla plná čára. Dojeli jsme za těmi auty až ke křižovatce, ale co teď? Měli jsme pocit, že odbočila doprava. Na dalších odbočkách nám už bylo jasné, že jsme se jí ztratili. KONEČNĚ!! Oddechli jsme si. Vlastně to byla úleva. Svým tempem jsme dojeli do Saint-Avit-Riviére. Uvařili jsme si čínskou polívku, abychom aspoň trochu zredukovali zásoby a zjistili, že není pro všechny dost lžic. Naštěstí si Jeremy uvědomil, že má s sebou svůj hudební nástroj - totiž lžíce, co na ně hraje, a tak on a Blanka jedli polívku hudebním nástrojem. Pak jsme se až do večera různě poflakovali, hráli jsme a poslouchali Robina. Skvěle zpívá a má dobrej hlas a dost dobře hraje na kytaru. Hrál nějaký Garfankly a všelijaký různý folky, nekolik duetů s Geraldinou, snad i svoje kusy, ale hrál taky Tři bílé vrány od Plíhala a to mi úplně vyrazilo dech. Zjistili jsme, že když na svatbě vypadal jako zodpovědný a čestný člověk až na půdu, tak že on takovej asi je. Takovej Mirek Dušín. Hrozně fajn společník, ale stále korektní, uctivý, čestný. Člověk si vedle něj připadá trapně. Taky tam byl desetiletej klučina s tatínkem, kterej mě a Otíka žádal, abychom chlapci dodali chuť k hraní na housličky. Začali jsme spolu jamovat a ten chlapec se překvapivě chytal a docela ho to asi bavilo. Nakonec odjížděl celej rozzářenej.

Další dny jsme vyjížděli do okolních historických měst, kde jsme měli od správy města přislíbenu možnost hraní na ulici. Cesta do Francie byla dost nákladná a my jsme doufali, že prodejem cédéček a pouličním hraním získáme zpět vynaložené prostředky na její realizaci. Poprvé jsme byli v Sarlatu. Neige bezstarosně odklusala na úřad a za čtrvt hodiny se sklesle přišourala zpátky. Dověděli jsme se, že hrát nemůžeme, protože tam v rámci vystoupení někdo nedávno provedl nějakou výtržnost a tak se produkce šmahem zakázaly všechny. Tak jsme si alespoň prošli město a potkali spoustu lidí hemžících se kolem stánkařů, pouličních kejklířů, herců a muzikantů. Zaráželo nás, že když je ten všeobecný zákaz produkce, kde se tam berou ty muzikanti, ačkoliv právě my jsme měli dán čestný příslib. Nechtěli jsme to ale řešit. Ještě bychom jim mohli uškodit. Viděli a slyšeli jsme cikány z Rumunska. Byli výborní. Ta technika, ten drajv! Strávil jsem u nich asi dvě hodiny. Pak jsme ještě ten samý den přejeli do jinýho města, kde jsme měli příslib hrát od pěti. S obavami jsme očekávali rozhodnutí radních. Tentokrát nám hraní povolili. Došli jsme do malého parku, který byl téměř zaplněn jedním kolotočem a asi deseti osly. Za deset franků na těch oslech jeden muž vozil děcka. Byli jsme jimi okouzleni. Několik členů kapely se pevně rozhodlo, že si takové zvíře také pořídí. Z jedné strany vedla kolem parku hradba a za hradbou končila skála, na které město stálo. Odtud byl krásný výhled do širokého kraje. U té hradby jsme začali vybalovat své nástroje. V tu ránu byl u nás muž od oslů a něco nám naléhavě vysvětloval. Tak jsme to zase začali balit. Jenže ono vyšlo na jevo, že ten muž jenom chtěl, abychom šli hrát blíž k jeho oslům a ještě nám půjčil židle. Kolotočář dokonce vypnul reprodukovanou muziku. Všichni prostě vycházeli vstříc jeden druhýmu. Ještě jsme byli po další dny v několika jiných městech a nakonec jsme se vrátili i do Sarlatu. Dojeli jsme tam odpoledne po návštěvě hradu s těma dobývacíma strojema. Otík se výletu na hrad nezúčastnil a ještě s několika dalšími vyrazil do Sarlatu samostatně a mně tam přivezl harfu. Sešli jsme se na náměstí a tentokrát povolení získali. Před začátkem hraní jsme ladili. Vždycky, když ladím harfu, všichni se na mě dívají jako kdyby měli v puse shnilou jahodu. Někdy se mi dokonce podaří někoho z nich přemluvit, aby mi dal nějakej referenční tón. S očima v sloup břinkne do svýho nástroje a někdy je dokonce tolik dobrý vůle, že se mnou projde tón po tónu. Ten den v Sarlatu se to ale nestalo. V okamžiku, kdy se vzájemně všichni sladili a došlo na harfu, zase jsem požádal o tón. Dostalo se mi ho. A hned několika najednou. Kytarista prostě začal hrát a všichni se přidali. Tak já nosím patnáctikilovou harfu jako mamlas a oni se na mě...! Kdyby to bylo poprvé, tak bych tam překvapeně zíral. Jenže to poprvé zdaleka nebylo a pohár mé trpělivosti právě přetekl. Argumentem často bejvá, že harfu stejně není moc slyšet a kusy, ve kterejch harfa hraje sólově stejně nemá cenu hrát na ulici. Ano, urazil jsem se! Sebral jsem se a nástroj, a šel si po svých. Našel jsem si schválně zapadlý místo a hrál si jen tak pro sebe. To se ještě uvidí, jestli nemá cenu na ulici hrát na harfu. Samozřejmě byl hned kolem chumel lidí. Hostinskej z blízký restaurace přišel, že mám jít hrát do jeho předzahrátky. Vyhověl jsem mu. Bylo to moje zadostiučinění a tak jsem peníze odmítal. Po chvíli jsem trochu vychladl a vrátil se k ostatním. Mezitím změnili místo, tak jsem je hledal.

- "Tak co, vydělal sis prachy?" Zeptal se po mém příchodu provokativně Honzík, co hraje na bouzouki. To mě samozřejmě znova namíchlo a ten den už jsem se s nikým nebavil. Harfu pak nosil Otík jako šéf kapely. Obávám se, že z toho zážitku žádné zlepšení nevyplyne, stejně jako z předchozích podobných. Nejvyšší formou spolupráce zřejmě nadále bude, že mi někdo připomene, abych se naladil.

Čas našeho odjezdu se přiblížil. Zažili jsme ve Francii moho příjemného a hezkého, nějaká dobrodružství a byly i příležitosti pro vzájemný hněv. Všechno jsme to ale nakonec hodili na Jimmyho. Jeremy s Blankou tam zažili i první výročí své svatby a náhodné setkání se známými Jeremyho rodičů z Anglie. Rozloučili jsme se s novomanžely, s Neige, jejími sourozenci a jejím tatínkem. Tatínek Neige je vůbec obdivuhodnej chlap. Ovdověl, když byla Neige ještě malé Nežátko. O celou domácnost se staral sám. Když jsme v Bordeaux uviděli fotku velmi hezké maminky Neige, vyprávěla nám (Neige), jak těžce tu ztrátu tatínek po dlouhou dobu nesl. Dokázal ale přitom z těch ruin stavení na kopci udělat obydlí a stále v tom pokračuje. Podstatná část starostí kolem svatby ležela na něm. Staral se o všechny hosty i o nás. Před odjezdem jsem si ještě brnknul na harfu a s díky ji předal vpořádku Neige, která ji měla vrátit majitelce.

Část kapely, která přijela autobusem, ještě zůstala ve Francii asi týden, ale naše posádka vyjela už v sobotu jedenáctého srpna. Zastavili jsme se v supermarketu, abychom utratili ještě něco peněz a přivezli si s sebou nějaké sýry a vína. Otíkova partnerka Míša, se těšila, jak karónem vín překvapí své rodiče. Ti jí významě finančně přispěli na cestu. Právě se rozhodovala mezi značkami a ročníky, když Otík znejistěl, zda vystačí peníze na benzín. Nakonec rozhodl, že kromě jídla pro ten den se raději nebude nic kupovat a všechno ostatní se nakoupí zítřejší den. Položil jsem tedy zpátky dva kozí sýry, jimž jsem právě věnoval svou pozornost a vydali jsme se na cestu. Když jsme projížděli přes Vichy, holky byly u vytržení. Toužily zastavit v té metropoli voňavek. Spěchali jsme však, abychom stačili v termínu vrátit vypůjčený vůz a neměli nepříjemnosti. Minuli jsme Centrální masiv a brzy dorazili k hranicím s Německem. Tréning s Neige měl na Otíka kladný vliv. Po dálnicích jel dokonce stočtyřicet. Přespali jsme v kempu a ráno vyrazili k nejbližšímu supermarketu. Parkoviště bylo úplně prázdné. Francouzi zřejmě ještě nevstali. Dveře a vchody! Byly zamčené! Zkusili jsme ještě jiný supermarket a pak si uvědomili, jak nás Neige varovala, že v něděli je zavřeno. Francouzské odbory přiměly vládu vytvořit příslušný zákon. Všechny oči se beze slov zadívaly na Otíka. Nejvíc zklamání bylo v těch Míšinejch. Nepřiveze rodičům vytoužený kartón vín. Otík byl ztělesněná lítost. Krámky drobných soukromníků v městečku Chalon byly však otevřené. Zřejmě neměli žádné zaměstnance a prodávali sami majitelé. Kromě cukrárny a jednoho hodinářství jsme v městečku poblíž hranic vlastně našli jediný krámek s potravinami. Nahrnuli jsme se dovnitř. To co jsme uviděli nás zarazilo a přimělo zavpomínat na doby totality. Tehdejší naše zelenina v sobotu před zavíračkou totiž vypadala právě tak, jako tento konzum. Jak po stránce pořádku tak po stránce výběru. Míša s Otíkem tam mudrovali nad lahvemi s plastikovými zátkami. Viněta a celkový dojem těch lahví sice nebyly tak přitažlivé jako včera v supermarketu, zato cena byla o poznání vyšší. Nakonec koupili dvě bílá a dvě červená vína. Do kufru auta uložili ten poklad hned vedle nějakých vzácných bylin. Zastavili jsme se ještě u pumpy, abychom nemuseli, pokud možno, brát benzín v Německu. Bloumali jsme přilehlým obchůdkem, než Otík natankuje. Najednou Míša vydechla překvapením a Blanka hned po ní. V jedné vitrině objevily nějakou převzácnou voňavku. Zbývající franky se rozhodly utratit za tu drahocennost a vynahradit si tak tu ztracenou zastávku v lázních Vichy.

Přejeli jsme to místo, kde kdysi byla hranice mezi německem a Francií. Ještě jsou tam ty "historické" stavby (a u nás jsou ještě stále funkční). Počasí nám přálo. Po dlouhé době bylo opět zataženo. Zastávku jsme udělali na odpočívadle za Karlsruhe. Protáhli jsme se. Míša se procházela s cigárkem, otevřenou minerálku pod paží. Blanka potřebovala něco v kufru. Otevřela zadek auta a obě bílá vína s třesknutím polila vozovnku. S Jeremym jsme namáčeli prstíky do kaluže a koštovali, jestli je škoda vysoká nebo ne. Nebyla. Míša si však na dálku všimla, jak se pytlíček vzácných bylin sesunul k dovršení maléru rovnou do té vinné louže. Přiběhla rychle k autu, sehnula se k místu neštěstí a z flašky pod paží si polila cigaretu minerálkou. Když jsme si už dost odpočali, vyrazili jsme dál k domovu. Otík udržoval stočtyřicítku a tak jsme byli poměrně brzy na hranicích naší země. Hned za hranicí jsme zase tankovali. Poslední kilometry jsme jeli spíš silou vůle než na pohonné hmoty. U benzinky zase holky okukovaly výklady a to neměly dělat. Nemusely se alespoň dovědět, že ta drahocenná voňavka je tady k mání za cenu o nic nepřevyšující tu ve francích. Dojeli jsme ještě za světla do Plzně a hned zašli do hopůdky zapít náš krásný výlet a šťastný návrat, hlavně si však vynahradit dlouhý pivní půst.

Domů jsem se dostal krátce po půlnoci. Vylezl jsem z výtahu, vylovil klíče a rozsvítil. Dveře byly oblepený páskami s razítky až přes futra a cedulka mě vyzývala k okamžitému dostavení se na nejbližší okrsek policie z důvodu vloupání. Otočil jsem se a po schodech šel dolů. Předemnou potichounku spěchal pryč stín chlapíka mně již poněkud povědomého. Když byly všechny štrapáce s policií vyřízené a zjistilo se, že nezmizelo nic víc než můj počítač, ukládal jsem se kolem druhé ráno k spánku. Co to je? Ptám se sama sebe, když jsem zalovil rukama v kapsách. Proč mám tři ladicí kličky na harfu? Protože jsem jednu zapomněl nechat ve Francii. Ach jo...

Vyprávěl Jirka Vyšata