Moc jsme se na to těšili. V pátek na zkoušce ztratila jedna zpěvačka hlas. Asi dva dny před tím si Jeremy zlomil klíční kost a nemohl tedy hrát na lžíce a byli jsme rádi, že mohl zpívat. Já jsem dostal v pondělí ráno rýmu jako trám a točila se mi bolavá hlava. dva týdny před Beltajnem jsme dostali nařízeno od manažéra klubu "C" na Americké třídě v Plzni, že musíme na První Máj hrát u něj. Pokoušeli jsme se z toho vyzout, ale byl neoblomnej. Do Nesovic jsme měli vyjet dvěma vozy v jednu odpoledne a třetí vůz měl vyrazit ve tři. Vůbec byl problém sehnat auta, protože obytná ávie, kterou jsme původne měli slíbenou, selhala (dnes se říká "vybuchla") a technický stav aut členů kapely se v posledních čtrnácti dnech před svátkem ukazal jako nezpůsobilý k dlouhe cestě. Neige nakonec sehnala jednoho francouze až z Písku. Další auto poskytl chlapec Evičky (flétna) a nakonec se vrátilo z opravy ješte včas moje auto. Nějak se mi totiž na něm nelíbilo divný huhlání zadního levého kola v pravých zatáčkách. S tím kolem sice nic neprovedli, ale za sedm tisíc mi kompletně vyměnili brzdovej systém, se kterým ale do té doby nebyly žádné problémy. Přišel jsem k Otíkovi ve čtvrt na dvě a asi do třičtvrtě jsme čekali na opozdilce. Těšil jsem se že uvidím harfistku z Francie, která měla vystupovat asi jako třetí nebo čtvrtá. Ostatní se těšili zase na nějaké kapely. Po telefonu jsem se dověděl, že dvě kapely, se kterejma jsem se tam chtěl setkat, vůbec nepřijedou. Pro jednu jsem stavěl harfu a doufal jsem, že ji tam budu prezentovat. Svou harfu jsem tedy nacpal do auta a přitom si rozbil přední sklo. Teď je tam pavučina jako dvě dlaně. Vyrazili jsme ve dvě hodiny. U pumpy na výpadovce na Prahu jsme vzali stopaře a koupili dálniční známku. Ujeli jsme asi padesát metrů a chcípl nám motor. Stopař se vrátil na své místo a my začali mudrovat před otevřenou kapotou. Bál jsem se, že když dám auto do servisu, budu tam pak muset jezdit každou chvíli. A už je to tady. Nakonec jsme po několika neúspěšných oživovacích pokusech zavolali pohotový servis. Dorazil ani ne za hodinku. Mezitím stopař zmizel. Opravář očistil za tři stovky kontakty na víčku rozdělovače a motor se rozběhl. Zjistili jsme ale, že jsme Kubovi zapomněli vzít z mýho bytu kytaru. Nejjednodušší bylo dojet k Jakubovi a předat mu klíčky od bytu. Bydlí totiž na Doubravce nedaleko pražský výpadovky. Když jsme jeli Hřbitovní ulicí zase na výpadovku, znova nám chcípl motor. Se samozřejmostí jsme zase poškrábali kontakty na rozdelovači, ale motor se neroztočil. Chtěl jsem ty kontakty přiohnout, aby se líp dotýkaly palce rozdelovače. Zapřel jsem tedy šroubovák o víčko a to prasklo. Nový opravář přijel asi za dvacet minut. To auto už trochu znal, protože na něm v sobotu zpravoval startér po té, co se vrátilo ze servisu. Prohlédl motor, nakoukl do karburátoru a když zjistil, že akcelerační pumpa fuguje, zameřil se na víčko. Nakonec jel kolem páté hodiny někam to víčko koupit. Stálo stotřicet korun. Mezitím volala Evička ze třetí posádky, která měla vyjet ve tři hodiny. Ještě že máme ty mobily.
"Jste už na cestě? Jedeme do servisu."
"Copa je?" My na to. "Ještě jsme v Plzni zas nám nejde ten motor."
"Nám nejdou zavřít okýnka. Voni jsou jen na eletriku."
(Tahle porucha naštěsti u mýho auta nemůže nastat.) Oprava v servisu trvala hodinu a stála deset tisic korun. Náš opravář vyměnil víčko a nakonec zjistil, že přeci jen do karboše nejde dost benzínu. Zaplatili jsme mu čtyřistapadesát a harmonikář si jel půjčit auto od tchána. Před šestou byl zpátky. Přendali jsme zavazadla, sklo jsem tentokrát nerozbil, koupili novou dálniční známku a konečně jsme vyrazili. Harmonikář řídil a měl zatraceně blbou náladu. Třetí posádka, která teď vlastně byla druhá byla asi hodinu před námi. Do Nesovic jsme dorazili právě opůlnoci. Už jsem se vzdal naděje, že uvidím tu harfistku. Program měl ale takovej skluz, že jsem na ni jeste hodinu čekal. S ohledem na tu skutečnost jsme museli náš původně téměř hodinovej program zkrátit na třicet minut. Dohráli jsme, vyšlo slunce a my se po jistém bloumání a snídani vydali na zpáteční cestu, abychom byli včas na večerní koncert. Drobné presonální episody ani nebudu popisovat. Do Plzně jsme dorazili v poledne. Po pětihodinovém spánku jsme vyrazili na koncert. V osm jsme byli nastoupeni a začali hrát jedný holce, co držela službu u pípy, kdyby někdo přišel. A skutečne v půl desátý dorazili dva posluchači. Vydrželi jsme tam blbnout a jamovat do jedenácti a pak jsme se začali vytrácet domů. Tak nevím, jestli se mám těšit na další Beltain.
Jirka Vyšata
Z dopisu našemu kamarádovi Davidovi Růžičkovi